Včera jsem dlouho do noci připravovala první vycházku z nového kurzu, který rozbíhám už za týden. Dnešní ráno mám tedy poněkud pomalejší. Protože jsem klasická sova, ponocování mi nevadí. Zato to ranní vstávání! Tak proč to vlastně dělám?
Protože mě to neskutečně baví. Když se do příprav a chystání opravdu zaberu, nevnímám čas. Nevnímám, že už mě bolí záda a pálí oči. Zato velmi přesně vnímám, jak mi ta práce krásně jde. Nic nedrhne, vše plyne, navazuje na sebe. Říká se tomu FLOW.
A když se to povede, je to vážně jízda. Nabije vás to energií. Takže ač nevyspalá, hned ráno sedám k PC znovu, a píšu pro vás tenhle článek. Abych vás navnadila k něčemu podobnému. Abyste si to také někdy vyzkoušeli.
PROČ DO TOHO JÍT
Samozřejmě tohle celé má nějakou svou historii, vývoj. Chcete-li, příběh. Své první Nordic Walking Sobotní vycházky jsem začala organizovat jako určitý protipól k jistým, ne úplně příjemným povinnostem.
Každou sobotu odpoledne jsem měla pevně daný program. Starala jsem se o člena rodiny, který už potřeboval péči, nákupy, úklid, rozptýlení, zdravotní pomoc, a cokoliv dalšího vás napadne. Nebyla jsem na to sama, ale často mi to tak připadalo.
Bohužel se vytratilo i to uspokojení z toho, že můžete někomu pomoci. Nepíše se mi to snadno, ale upřímně – byla to zkrátka jenom povinnost, které musíte dostát, a ještě vás to semele. Trápení pro všechny zúčastněné, a trvalo to roky.
Abych to vůbec nějak zvládla, na sobotní dopoledne jsem si začala dělat svůj vlastní, příjemnější program. Vyrážela jsem s Nordic Walking holemi. Sama jsem to ale dlouho nevydržela, a tak jsem si svůj vlastní program nahradila programem, nebo možná „pomocí“ pro někoho, kdo o to stojí, a dokáže to ocenit. Začala jsem s Nordic Walking vycházkami pro všechny.
Začátky byly dost těžké. Už vlastní příprava, propagace, a nakonec realizace nebyly žádná procházka růžovým sadem. Vše jsem se učila za pochodu, z chyb jsem si brala ponaučení, z úspěchů radost a další energii.
Také okolí moc nechápalo, proč raději jen tak nesedím doma. Proč nevařím sobotní oběd. Proč si vymýšlím další aktivity, když už jich mám dost, včetně té rodinné sobotní odpolední. Ať si teda pak proboha nestěžuju…
Sobotní obědy jsem začala vařit v pátek večer. Přestala jsem si stěžovat (nahlas). Odpoledne jsem vzpomínala na příjemné dopoledne. Anebo jsem prostě jen celé sobotní dopoledne nemyslela na to, co mě čeká odpoledne. Zvládla jsem to.
Postupem času to zvládlo i okolí. Oběd místo mě vaří někdo jiný. Docela si to užívá, a já ráda pochválím. Všichni pochopili výhody toho, že si dopoledne dělám svůj vlastní program, nevýhody se naučili přijímat, a funguje to.
CO DÁŠ, TO DOSTANEŠ
Já si teď můžu klidně chystat trasu na novou vycházku. Už jí mám vymyšlenou. Teď ještě kde zaparkovat, jak se tam dostat MHD, napočítat kilometry a převýšení. Připravit mapky. Rozeslat mailem pozvánky. Vytvořit, vytisknout, nastříhat permanentky. Usmívat se pod fousy, a těšit se, kdo přijde, koho znovu uvidím, co se dozvím nového, a kolik energie v tom bude, a zbyde i pro mě.
Vrchovatě. Vím to, protože už to trvá pár let.
NEJSTE V TOM SAMI
Během těch let ale překvapivě zjišťuju, že stejný příběh mají i ti, pro které Nordic Walking chystám.
Jsou to úžasné dámy, které uvítaly možnost vypadnout na chvíli z domova od svých povinností. Protože jen tak, samy, to neuměly. I přes to, že jsou to velmi šikovné, emancipované, zaměstnané ženy, třeba i ve vyšších pozicích. Je opravdu zajímavé, KOLIK Z NÁS SE BOJÍ si udělat svůj vlastní program, když by správně měl být ten sobotní oběd. Doslova!
Jsou to lidi, co jsou rádi za každou společnost, a tady mají možnost si s někým promluvit – anebo jen tak se projít s holemi. Někdo se o ně totiž postará, poradí jim, pochopí je, pochválí.
Jsou to třeba cizinci, co se rádi podívají do méně známých míst Prahy. A ti, co by ještě rádi měli alespoň nějaký pohyb, nebo zdravotní aktivitu. Další, co chtějí zhubnout, a samotné je to nebaví.
Ti všichni totiž museli, stejně jako já, nejdřív něco PŘEKONAT. Sami sebe, své okolí, svou pohodlnost nebo ostych, strach, svůj SMYSL PRO POVINNOST. Ten první nepříjemný okamžik zvládli, vystoupili ze své komfortní zóny, a teď si užívají. Možná se právě teď už taky usmívají pod fousy, a těší se, koho uvidí, a kam se tentokrát podívají.
Hodně mě tohle zjištění překvapilo, a vlastně překvapuje pořád. Kolik z nás se bojí vystrčit růžky, a žít si aspoň trochu, aspoň občas, po svém, bez ohledu na názory okolí. Všichni s něčím bojujeme, všichni to máme někdy a někde těžké. Ale BOJOVAT SE PROSTĚ VYPLATÍ, a STOJÍ TO ZA TO.
JAK TO MAJÍ DĚTI
Mám ještě jeden příběh, čerstvý, z letošní dovolené. Věděli jste, že stejné věci řeší i děti? Ony na to ale mají docela HUSTÝ POSTUP, a ten se mi moc líbí.
Když dostanete na prázdniny malé děti, a k tomu ne úplně přesné instrukce, jak na ně a s nimi, nestačíte se někdy divit. NĚKDY NESTAČÍTE ANI DÝCHAT. O to více, když ty děti jsou rození pohádkáři – anebo prostě: děti.
Vyzkoušela jsem osobně, třikrát. Poprvé to bylo: plavat umím. No, málem jsme si hráli na potápěče. Podruhé to bylo: víš, já na kole ještě jezdit neumím. A bylo z toho pěkných 9 kilometrů, samozřejmě že po opuštěné cyklostezce a po rovině, ale nadšeně, a bez zranění.
Potřetí to bylo: jasně že ten lanový park zvládnu, už jsem ho šel mockrát. Byla z toho „prémie“ (rozuměj: premiéra), a málem jsem tam lezla za ním. Toho tarzana nakonec dal, ale za velmi hlasité podpory všech dospělých v okolí.
Jenže měli jste ho vidět pak! Takový NÁRŮST SEBEVĚDOMÍ jsem ještě neviděla. Že za tím byl VELKÝ BOJ, velké vykročení z komfortní zóny (mohli jsme přece klidně jezdit jenom kolem kravína, a toho tarzana mohl klidně i přeskočit), už byste nepoznali. Jsem moc ráda, a jsem PYŠNÁ, že jsem mohla být u toho, a že jsem viděla jak ten boj, tak to vítězství.
Nakoplo to i mě. Přece když to zvládne malé dítě …
A nejlepší na tom je, jak to ty děti mají přirozené. Jako co je na tom, že jsem to ještě nezkoušel? Tak to vyzkouším teď. Ony ani moc neřeší, jak to dopadne. Prostě jdou do toho.
Schválně se sami rozhlédněte po svém okolí, a vemte si příklad z dětí. Umím, neumím, jdu do toho. Hlavně moc nepřemýšlet.
Zkuste to taky. A je úplně jedno, jestli se přihlásíte na Nordic Walking vycházky, nebo do knihovny. Nebo si pořídíte kočku, truhlíky na balkon, elektrokolo, nový šicí stroj.
Udělejte něco pro sebe.
Dělejte to pravidelně, vydržte u toho, udělejte si z toho zvyk. Zvykněte na to své okolí.
Vrátí se to 100x. Hlavně vám (ale tomu okolí taky) 🙂
Tento článek je poděkováním všem účastníkům mých kurzů. Možná jsem je něco naučila, a možná nejen o Nordic Walking. Ale zcela jistě oni naučili něco mě. Nebát se, jít do toho, a vydržet (a taky spoustu maličkostí, třeba jak posílat fotky mobilem, jak zpracovat GDPR, jak si uvařit ten správný bylinkový čaj, jak vycházet se snachou ….)
