Kolikrát si říkám: tak tohle ne, toto já nemusím, to už je příliš, k tomu mě nikdo nedonutí. A kolikrát se jedná o něco, co pod jiným úhlem pohledu může být: tak toto jo, to můžu, to je přesně akorát, kéž bych mohla. Máte to také tak?
Úhel pohledu, nebo také jiná perspektiva, je to, co nám pomáhá hodnotit, vybírat, užívat, i užívat si. Každý si volí a vybírá to, co mu je blízké, příjemné, pohodlné, a naopak odmítá to, co je mu vzdálené, nebo nepohodlné.
Ale znáte to z filmu: DEFINUJ „dosaď si sám“. Nejenom že každý z nás to má jinak, a co je pro někoho příjemné, pro druhého může být pěkný vopruz. Dokonce i my sami můžeme jednu věc hodnotit úplně opačně. Záleží totiž na okolnostech. Na zkušenostech. Momentálních podmínkách. Prostě na ÚHLU POHLEDU.
Takový otravný povrch
Stává se mi celé roky při mých Nordic Walking vycházkách, že mě ale opravdu těžce otráví špatný povrch cesty. Většinou když se jedná o takový ten drobný štěrk, nebo rozbitý asfalt, typicky na lesních cestách. Pro moje nordikování zcela nevyhovující. Cvaká to, klouže to po kamínkách, odrazit se z toho nejde – prostě otrava!
Za ty roky už se s tím umím vyrovnat, mám na to dokonce několik fíglů. Třeba speciálně schované prošoupané botičky, co z nich už leze kovový hrot. Když si je nasadíte na hole, jste taková ta CHYTRÁ HORÁKYNĚ – ani obutá, ani neobutá. Trochu hrot, aby to neklouzalo, trochu ještě guma z botičky, aby to tak necvakalo.
Anebo jdu chvíli bez holí. Anebo kličkuji mezi stromy podél cesty. Jde to, ale stejně, když se těšíte na příjemný povrch, a ono tohle – je to pořád otrava.
Až jednou v Krkonoších
A pak se jednou, i s nordikovými holemi, vydáte do Krkonoš, a všechno je jinak. Ne že by člověk, zkušený nordikář zvláště, netušil, že takový terén pro Nordic Walking moc není. Nakonec, na toto téma jsem se docela rozepsala v jiném v článku: Jak na vysokohorský Nordic Walking.
Stejně ale doufáte, že to půjde. Teda doufáte, že to půjde většinu cesty. Tak v Krkonoších radši nedoufejte – nepůjde to. Ale zase si tady můžete přenastavit úhel pohledu.
To se přesně stalo i mě. Krkonošský víkendový výlet jsme zahájili v Polsku. Přes Karpacz, kostel Wang a ta úchvatná horská jezera Velký a Malý Stav, co na ně z české strany koukáme pěkně shora na trase mezi Sněžkou a Špindlerovkou, jsme se vyšplhali až nahoru.
Většinu trasy to bylo přesně po té horské silnici, co vede z polské strany až na Sněžku. Po té, co je dlážděná velkými žulovými kostkami, bohužel také s velkými mezerami. Jezdí se po ní možná dobře. Chodí se už hůře. A s nordikovými holemi tam nevymyslíte VŮBEC NIC.
Já jsem si nakonec vymyslela aspoň chůzi cik-cak šikmo přes cestu, sem a tam. Pěkně podle směru dláždění, jako když se šněruje bota. Do velkého kopce to nakonec i s tím odrazem šlo. Jenže – ano, byla to otrava.
Zato když jsme se konečně dostali nahoru – bylo to v místě, kde končí polská lanovka – STAL SE ZÁZRAK. K široké dlážděné cestě tam ještě někdo přidal úzký pruh písčitého štěrku. Pro nordikáře jak dělaný. Sice to byl přesně ten štěrk, který normálně vynechávám, ale ve srovnání s tou dlažbou? K NEZAPLACENÍ !
Konečně jsem si mohla vychutnat i vysokohorský Nordic Walking. A co k tomu stačilo? Změnit úhel pohledu. Nebo chcete-li, perspektivu. Když víte, že může být ještě něco mnohem horšího a otravnějšího, než drobný štěrk, tak se na ten štěrk prostě začnete dívat jinak, ať chcete nebo ne. A třeba si ho i užívat. Prostě – původní otrava mizí, a stává se z ní malé, bezvýznamné nic.
Nemusím asi detailněji líčit, že zbytek naší krkonošské trasy směr Luční bouda, Výrovka, a další den přes Pláně do Špindlu, už byla procházka růžovým sadem. Samý příjemný štěrčík, písek, asfalt, lesní cesty. Teda většinou.
Když můžeš, bojuj. Když nemůžeš, uteč.
S tím úhlem pohledu to mám stejně i v normálním životě. Asi jako každý, většinou se nepříjemným nebo nepohodlným věcem vyhýbám. Proč si ten život ještě zbytečně komplikovat, že? Anebo je to vlastně spíš takové to utíkání bez boje? Víte jak se to říká: když můžeš, bojuj. Když nemůžeš, uteč.
No, možná není nutné bojovat pokaždé, když můžeme. Ale jednou za čas? Víte, jak vás to nakopne pro příště?
A navíc: můžete využít změnu úhlu pohledu! To vám může v tom boji docela POMOCT. Minimálně vám ho trochu ulehčí.
Ať i vám se občas povede změnit úhel pohledu, a vybojovat si tak snadněji nějaký váš, třeba malý, boj.
Posílí vás to pro příště. Fakt. Vyzkoušeno.
